Agapornis růžohrdlý
(Agapornis roseicollis)

Čeleď: Papouškovití (Psittacidae)     Podčeleď: Papoušci

Anglický název: Peachfaced Lovebird
Německý název: Rosenköpfchen

Ve volné přírodě:

Jihozápadní Afrika. Žijí také u jezera Okavanga a Ngami i na jihovýchodě a rovněž v zambezijské oblasti.

Popis:

Samec je zelený, na spodních partiích žlutější, na čele a nad okem má zbarvení červené, uzdičku, líce, hrdlo a horní prsa růžové, kostřec jasně modrý, spodní krovky křídelní s modrým odstínem. Ocasní péra zelená, zespodu namodralá , u kořene s oranžovou a s téměř černou skvrnou. Zobák je rohový se zeleným odstínem, především podél ostrého okraje a na spodní čelisti, duhovka tmavě hnědá, běhák šedý.
Samice je podobná samečkovi, ale růžové zbarvení má bledší a méně rozsáhlé, hlavu menší a kulatější.
Mladí ptáci mají čelo hnědožlutě zelené s růžovým odstínem, zelené zbarvení bledší, horní čelist zobáku u kořene černou.

Chov:

Agaporais růžohrdlý hnízdí v období dešťů, tj. v únoru nebo v březnu. Jejich hnízda byla nalezena v kamenných rozvalinách, ve štěrbinách skalních útesů, v otvorech budov, ve spleti kořenů i v dutinách stromů. Nejčastěji však hnízdí v koloniích ve společných hnízdech se snovači nebo s vrabci pospolitými. Tato hnízda nebudují, ale jen si je upravují. Jsou postavena z tenkého proutí a propletena trávou. Vchod mají ze spodní strany. jelikož v hnízdě používají snovači komoru jen jednou a další si přistavují, bývají tyto stavby někdy značně veliké a jejich pevná střecha má průměr 2-3 m. Hnízda většinou visí na krajních větvích akácií.
Volání agapornisů růžohrdlých je ostré kovové šril nebo šrík v rychlém sledu několikrát opakované. Je-li pták vyrušen, hlas je intenzivnější a rychleji opakovaný. Agapornis růžohrdlý je chován nejčastěji z celého rodu. Jeho chov je poměrně snadný, sestavíme-li úspěšně chovné páry. Odchovy má početné a rodiče svá mláďata velmi pečlivě krmí. Pro tuto vlastnost se velmi často používají jako chůvy k odchovům jiných agapornisů i mutací. Jsou známé případy, kdy odchovali i korely a alexandry malé. Chov těchto agapornisů je vhodný pro začínající chovatele. Mnohé však odrazuje jeho pronikavý křik. Mladí ptáci s tmavým zobákem, pokud se chovají jednotlivě, mohou zkrotnout a naučí se i mluvit. Chováme-li dva ptáky pohromadě mluvit se nenaučí. Jsou-li chováni ve větším počtu, častěji se vzruší a jejich křik se stává nesnesitelný. Při takovém chovu mají mít k dispozici voliéry větších rozměrů a ptáci mají být na sebe zvyklí od mládí. S jinými druhy je obvykle nechováme. Agapornis růžohrdlý se snadno přizpůsobí změně prostředí, nejeví plachost a snáší dobře i chladné počasí.

Hnízdění:

Hnízdo staví jen samička. Zájem o hnízdění často projeví nejen ve voliéře, kde má připravenou hnízdní budku, ale i při přezimování. Předkládáme-li ptákům čerstvé vrbové větvičky, můžeme pozorovat, že si samice loupe proužky vrbové kůry, zastrkává si je do peří kostřece a poletuje s nimi v kleci, i když nemá budku. Nemají-li ptáci k dispozici tento hnízdní materiál, samice často zastrkává do svého peří třísky z bidel, z dílců chovatelského zařízení, papírové útržky apod. Agapornise růžohrdlé vypouštíme do venkovních voliér začátkem dubna a současně jim zavěšujeme hnízdní budky s otvorem větším než 5 cm. Samice začne do ní během 14 dnů nosit stavební materiál. Pokud je vletový otvor menší než 5 cm v průměru, většina se ho do hnízda nedostane a padá pod hnízdní budku. Ten už ptáci znovu nepoužívají.
Mladým samičkám, pokud staví hnízdo poprvé, se obvykle tato práce nedaří. První pokusy při loupání jsou neumělé, stavební materiál se v peří neudrží, za letu vypadává a jen malá část se ho dostane do hnízda. Avšak již za několik dní můžeme pozorovat, že se v dovednosti plně vyrovnají starším zkušeným samicím a není mezi nimi rozdílu. Hnízdo má tvar nedokončené koule (poháru) a vchod do něho je veden krátkým tunelem v zadní části. V některých případech berou k stavbě hnízda i větve lípy, břízy, javoru, olše a ovocných stromů. Hnízda byla postavena také z listí, kousků sena, lýka, slámy; tento stavební materiál byl však jen doplňkem při nedostatku čerstvých větví. Stavbě hnízda nevěnují velkou pozornost a staví je obvykle 7-10 dní. V době snůšky je hnízdo zpravidla ještě nedokončené a samice je během sezení i nadále upravuje. Někdy se snaží v budce upravovat hnízdní kotlinku i sameček; materiál do budky však nezanáší. Velmi často můžeme pozorovat, že samec doprovází samičku při letu do hnízda a po vylétnutí ji opět následuje. V této době se u něho projevuje zvýšený nepokoj. Svými pohyby naznačuje krmení samice a vydává tiché, tokavé zvuky. Samička při tomto milostném aktu roztahuje křidélka směrem nahoru, zvedá ocásek a se široce rozloženýma nohama a nataženou hlavou dopředu je ochotna se pářit. Pohlavní akt trvá poměrně dlouho, někdy až několik minut.

Snáší ob den 3-6 (zpravidla 4-5) bílých vajíček
Zasedne po třetím sneseném vejci a inkubační doba je 19-20 dní.
Mláďata za 10 dní vidí a za 5-6 týdnů opouštějí hnízdo.

Jakmile jsou mláďata samostatná, připravuje se samice k novému hnízdění. Někdy mláďata z hnízda vyhání a často přikročí k nové snůšce již v době, kdy nejmladší mladí ptáci jsou ještě v hnízdě. Samice svá mláďata po vylétnutí z hnízda již nenechá nocovat v hnízdní budce, proto mají mít k dispozici budku jinou.
U agapornisů růžohrdlých je známá jejich "manželská" věrnost, stejně jako u celého rodu. Nejúspěšnějších odchovů u těchto agapornisů se dociluje v zahradních voliérách. V celoročních voliérách je můžeme ponechat po celý rok. Pokud nemáme k dispozici voliéry s uzavřeným vytápěným prostorem, je lépe je přezimovat v chladných místnostech, kde teplota neklesá pod bod mrazu. Ptáci se rádi koupou a mají mít po celý rok dostatek vody v nízkých kulatých miskách.
Chovné páry ponecháváme hnízdit minimálně ve stáří 8-10 měsíců. Můžeme je chovat i ve větší společnosti, což mnozí chovatelé propagují. Formánek vpustil do voliéry 6 x 2 x 2 m šest párů těchto agapornisů. Hnízdní budky jim rozvěsil na různá místa a páry zahnízdily. V době, kdy samičky zasedly na snůšky, někteří samci začali navštěvovat cizí budky a rušili samice při hnízdění. Rušení přestalo teprve tehdy, až byly mezi budky umístěny plechové přepážky. Páry zahnízdily dvakrát a odchovaly 27 mláďat. Při tomto společném chovu se doporučuje vypustit ptáky do voliéry najednou, aby si nestačili vytvořit své teritorium. Na zemi ve voliéře má být dostatek houští, v němž se mohou při pronásledováni ukrýt noví jedinci, liché kusy a vylétnutá mláďata. Také krmivo je vhodné umístit na více míst. Ve voliéře zásadně nechováme kurovité ptáky, protože je agapornisové stále pronásledují a zraňují. Chov dvou párů se stává někdy daleko nebezpečnější než chov většího počtu jedinců. Při dvou párech v jedné větší kleci nebo voliéře může mít pár nebo nejčastěji jedna ze samic prioritní postavení a zvýrazní se u ní agresivita. V početnějším hejnu, dostatečném prostoru a dostatečném počtu hnízdních budek nastává rovnováha, agresivita jedinců se tříští a ptáci úspěšně hnízdí. Pokud by se i zde projevil jedinec nebo pár v nadřazeném postavení, je nutné ho chovat samostatně.

Krmení:

Agapornise růžohrdlé krmíme slunečnici, prosem, ovsem, jablkem a piškoty. V zimním období mají mít naklíčené krmivo, hlavně před nastávající hnízdní sezónou. Od jara do pozdního podzimu jim podáváme zelené krmivo (smetanku lékařskou, špenát, nať mrkve, ptačinec žabinec, salát apod.). Rané a rychlené zeleniny je nutno se vyvarovat, neboť způsobuje katary, popřípadě i úhyn. Velmi nebezpečný je podzimní salát, poněkud namrzlý. Berou také nedozrálé obili (ječmen, pšenici, oves i proso), v menším množství i nedozrálou kukuřici a slunečnici. Také jim podáváme konopné semeno, lesknici a dozrávající semena různých trav, jako např. jitrocele většího, lipnice aj.

Zajímavosti:

Tento druh hnízdí nejsnadněji z celého rodu, proto je již známo mnoho mutací.

Plavá mutace
Žlutá mutace: Ptáci jsou kanárkově žlutí, obličej mají červený a kostřec modrý.
Světle zelené straky: Dědičnost má dominantní, a proto normálně zelení ptáci z těchto odchovů nejsou nikdy štěpitelní. Ideální straka má kresbu symetrickou a zelené a žluté zbarvení v poměru 1:1. Světlejší straky jsou více ceněny. V našich chovech byli již odchováni i čistě žlutí ptáci, ovšem i u nich je dědičnost dominantní.
Lutino mutace: Ptáci mají intenzívně žluté zbarvení, růžově červený obličej, kostřec bělavý s modrým nádechem, oči červené, nohy a drápy světle růžové. Dědičnost je vázaná na pohlaví.
Bílá mutace (albino): Zbarvení je čistě bílé jen na křídlech, ocasu a kostřeci, ostatní část těla má krémový nádech. Ptáci mají červené oči.
Modrá mutace: U těchto ptáků je zelená barva nahrazena modrou, obličej růžový a prsa světle šedá a oranžová, čelo variabilní.
Modrá žlutostrakatá: byla odchovaná ze světle zelených strak štěpitelných na modré zbarvení.
Tmavozelená mutace: je náročná na odchov. Ptáci jsou dobře rozeznatelní od normálně zbarvených světlezelených jedinců a mají nápadně tmavě modrý kostřec.
Šedomodrá mutace
Olivová mutace
Tmavomodrá mutace: U této mutace je nutno uvést, že podle genetických pravidel původně očekávaná barva "kobaltová" nevyšla, neboť odchovaní ptáci byli shodného zbarvení s modrou mutaci. Měla jen poněkud tmavší odstín.