Agapornis Fišerův
|
 |
Popis
Samec
Samec je zelený, na spodině žlutější, čelo, líce a hrdlo oranžově červené, ostatní část hlavy olivově zelená s červenějším odstínem na záhlaví. Horní prsa a límec kolem krku jsou žluté, horní krovky ocasní s bledě modrým nádechem, spodní krovky křídelní modré a zelené. Ocasní péra zelená se širokým černým pruhem, u kořene se žlutou skvrnou, nahé okruží oka je bílé, zobák červený, duhovka hnědá, běhák bledě šedý.
Samice
Samice je zbarvena stejně jako samec, má však obvykle větší postavu a hlavu menší a kulatější.
Mladí ptáci
Mladí ptáci jsou tmavší než dospělí, zejména na hlavě; horní čelist zobáku u kořene mají černou.
Rozšíření a život v přírodě
severní Tanzanie od ostrova Kome a Ukerewe na Viktoriině jezeře a na jižním pobřeží jezera Nzega, asi 200 km na jih, kolem Singida, a 500 km na jihovýchod. Vyskytuje se také v jižní Keni, kde se snad rozšířil z uprchlých jedinců z voliér a v oblasti Tangy, kde byl uměle vysazen.
Agapornis fišeri obývá vnitrozemskou náhorní plošinu v nadmořské výšce 1100-1700 m. Na východě často navštěvuje pastviny, kde rostou ojediněle akácie, na západě kultivované pozemky, křovinaté oblasti a světlé lesy, kde rostou převážně baobaby. V těchto oblastech jsou značná období sucha, travnatá step usychá a po období dešťů listí ze stromů opadá a voda tam zůstane jen v prohlubních na některých místech. Agapornis fišeri je ve své domovině poměrně hojným druhem. Nejčastěji bývá v menších skupinách; v oblastech, kde se pěstují obiloviny, létají na pole ve velkých hejnech. Jsou to hluční ptáci, jejichž volání je prozradí dříve, než jsou spatřeni. Létají velmi rychle a přímo.
Potravu vyhledávají nejčastěji na zemi nebo nízko nad zemí. Živí se různými travními semeny, semeny akácií, nedozrálým obilím, prosem a kukuřicí. Hnízdí v koloniích v květnu až v červenci. Hnízda byla nalezena v dutinách baobabu a palem i v otvorech budov.
Chov v zajetí
Agapornis fišeri byl objeven v roce 1887 německým zoologem a cestovatelem G. A. Fischerem na jeho poslední cestě k Viktoriinu jezeru. Do Německa byl tento druh poprvé dovezen v roce 1930. V roce 1931 je vystavoval na I. výstavě KPEP v Botanické zahradě Zeman. Po druhé světové válce se jejich stavy poněkud rozšířily.Ptáci dobře přivykají novému prostředí a jsou poměrně tvrdí. Můžeme je chovat i v celoročních voliérách, ve kterých však v zimním období přitápíme.
Chov těchto agapornisů není obtížný, pokud úspěšně sestavíme chovné páry. Někteří chovatelé tento druh chovají ve větším počtu v jedné voliéře a dávají tomuto společnému chovu přednost. Někdy mají ptáci početné odchovy a hnízdí stejně úspěšně jako agapornis růžohrdlý nebo agapornis škraboškový.
První odchov v zajetí byl uskutečněn v roce 1925 u Paintera v USA. V Evropě docílil prvého odchovu Bedford v Anglii v roce 1927. První úspěšný chovatel u nás nebyl zjištěn; odchovu bylo docíleno pravděpodobně před druhou světovou válkou.
Samice agapornise fišeri zanáší hnízdní materiál do budky v zobáku podobně jako A. personata, A, nigrigenis a A. lilianae. Hnízdo staví z tenkých vrbových větviček, proto nedoporučujeme podávat silnější větve. Ze země sbírají stavební materiál neradi. Samice snáší 4-5 vajíček a zasedá na ně zpravidla od třetího sneseného vajíčka. Mláďata se líhnou za 19-20 dní a mají oranžově červené chmýří, zobák světle hnědý a nohy masové barvy. Za 12 dnů otevírají oči a zobák je načervenalý. Černá skvrna na horní čelisti zobáku je znatelná do tří měsíců, tmavší skvrnky na běháku do 5 měsíců.
Agapornis fišeri je v našich chovech početně zastoupen. Z jeho rodu je hojněji chován agapornis růžohrdlý a snad i agapornis škraboškový.
Mutace
Žlutá mutace byla poprvé odchována v roce 1940 ve Francii. Ptáci jsou zlatožlutí, čelo mají oranžově červené, zobák červený. Dědičnost je recesívní, proto by se měli žlutí ptáci křížit se štěpitelnými. Křížení žlutých ptáků se žlutými obvykle nepřináší dobré výsledky. Odchov žluté mutace je velice obtížný, neboť tito ptáci jsou málo odolní a jen ojediněle se dožijí pohlavní dospělosti. Nejčastěji hynou na dnu ledvin. Štěpitelní ptáci jsou naopak robustní a životaschopní.Žlutá straka byla poprvé odchována v roce 1973 v NSR. Ptáci měli letky bílé, ocasní péra světlá, téměř bílá, ostatní peří zelené s nepravidelnými žlutými skvrnami. Také byli odchováni skvrnití ptáci, kteří měli letky žluté.
Modrá mutace byla poprvé odchována v roce 1960 v NSR, ale mláďata byla velmi slabá a uhynula. Další modří ptáci se objevili v Kalifornii i v jiných zemích. V našich chovech byla tato mutace již v roce 1964. Je pravděpodobné, že tyto odchovy získaly příliv modrého vybarvení z modrých agapornisů škraboškových. Nyní se v našich chovech objevili modří ptáci s bílým obličejem, který zcela nahrazuje oranžovou kresbu zelených ptáků. To by naznačovalo, že se jedná o čistou mutaci. Jsou-li to štěpitelní ptáci, dobře přepeří a jsou vitální, modří jedinci však většinou hynou.
Skořicová mutace se objevila v zoologické zahradě v Bernu (Švýcarsko). Vylíhlo se tam jedno mládě, které opeřilo světle skořicovým zbarvením. Po osamostatnění žilo jen velmi krátkou dobu.
Mutace s rousy na nohou byla odchována v NDR po roce 1970. Chovatel Haase zjistil, že jedno mládě má na levé noze dvě brka; ta po přepeření opět zmizela. Za pomoci svého bratra, který se mnoho let zabýval liniovým chovem zpěvných kanárů, vypracoval plán příbuzenské plemenitby, na jejímž základě do konce roku 1976 odchoval 12 agapornisů s rousy.