Chov Agapornisů

Agapornisové jsou v současnosti velice oblíbeným rodem a jejich chov je rozšířen po celém světě. Svoji oblibu si získali především díky početným a poměrně snadným odchovům, nenáročnosti a obrovskému počtu barevných mutací (u nejběžnějších druhů). Jsou vhodní pro začátečníky, ačkoliv je dobré projít alespoň malou průpravou např. chovem andulek či studiem odborné literatury.

   Agapornisi můžeme chovat v klecích, vnitřních i venkovních voliérách. Každý způsob chovu má své klady i zápory, budoucí chovatel si musí ujasnit, jaké podmínky může svým svěřencům vlastně nabídnout. V krátkosti se nyní zmíním o všech třech způsobech chovu.

   Chov v klecích je výhodný především pro chovatele, kteří nemají příliš prostoru, nebo nemají finanční prostředky na stavbu voliér. Chov v klecích však praktikuje i řada zkušených chovatelů, zejména kvůli zachování čistého chovu (znemožněno nechtěné křížení jedinců), nebo předcházení šarvátek mezi více jedinci. V kleci chováme ptáky zpravidla po jednotlivých párech. Minimální rozměry chovných klecí (pro 1 pár) se doporučují 80x50x40 cm (d.x š.x v.). Budky mohou být zasunovací do klece zvenku či zavěšené přímo na kleci z vnější strany (do klece pouze otvor).

   Dalším způsobem chovu agapornisů je chov ve vnitřní voliéře. Tento způsob je narozdíl od chovu v klecích pro ptáky samozřejmě lepší, jelikož zde nacházejí mnohem více prostoru. Tyto voliéry mohou být umístěny jak v samostatném pokoji, tak i v podkrovních či půdních prostorách (je nutné zabezpečit stabilní teploty a vlhkost v zimě kolem 50-60% při 10-15°C!!!). Ve vnitřní voliéře můžeme chovat několik párů pohromadě (stejný druh), záleží samozřejmě na velikosti. Minimální doporučené rozměry jsou 150x70x200 cm. Voliéry se doporučují stavět alespoň jednou stranou ke zdi, což je pro agapornise velice výhodné z důvodu okusu omítky a získávání potřebných minerálních látek (písek a vápník). Ve vnitřních voliérách se budky zavěšují nejčastěji na na police do stejné výšky, nebo je možné budky zavěsit samostatně na vodorovnou příčku ve voliéře pomocí skobiček a oček.

   Nejlepších výsledků v chovu agapornisů se ovšem dosahuje ve venkovních voliérách, kde jsou ptáci maximálně přiblíženi volné přírodě, která je prakticky obklopuje. I klimatické změny jsou pro ně prospěšné. Nevýhodou může být větší riziko přenosu nemocí volně žijícím ptactvem a nepříjemně pronikavý křik agapornisů, který může vadit např. okolním sousedům.Venkovní voliéra má být z 1/3 zakryta, aby se ptáci měli kde schovat před nepříznivým počasím a ostrým sluncem. V zakryté části jsou také umístěny budky. Voliéry tohoto typu mohou být sezónní či celoroční s uzavřeným zděným prostorem a možností přitápění. Ve venkovní části se doporučuje agapornise nechávat do cca 5°C, poté je nutné přemístit je do prostoru, kde teplota v zimě neklesne pod bod mrazu.

   Všechny druhy voliér a klecí je lepší vyrábět z kovového materiálu, jelikož agapornisové svými silnými zobáky dřevěné části velmi rychle zničí. Na dno voliéry či klece je dobré nasypat čistý říční písek, který ptákům prospívá při trávení.

   Co se týče hnízdních budek, tak ty mohou být buď ležatého nebo stojatého typu. Já používám budky ležaté o rozměrech 27x15x14 cm (d. x š. x v.). Standardní rozměry jsou 30x15x15 cm. Průměr vletového otvoru má být 5 cm!! Nejlepším materiálem jsou prkna z tvrdého dřeva. Víko má být odnímatelné z důvodů snadné kontroly budky. Při společném chovu je dobré zavěsit do voliéra o jednu budku více, než je párů (aby nedocházelo k potyčkám). Všechny budky zavěšujeme do stejné výšky, maximálně 20 cm od stropu!!!

   Ptáky necháváme hnízdit cca od začátku dubna, když se teploty ustálí na 15°C. Poté zavěsíme do voliéry budky a vypustíme do ní ptáky (všechny najednou!!!). Agapornisům předkládáme čerstvé větve vrby, černého bezu či různých nejedovatých stromů (ovocných). Ptáci začnou během 7 - 14 dní stavět hnízdo, v zásadě hnízdo staví pouze samice, samec může pomáhat se zanášením materiálu do budky. Např. samice agapornisů růžohrdlých si zastrkávají proužky kůry do peří na těle, nejčastěji do kostřece a s nimi potom vlétnou do budky, kde budují hnízdo. To má většinou půlkulatá až kulatý tvar v zadní části budky, do něj pak vede úzká chodbička. Poté co je hnízdo dostavěno, začne samička se snůškou vajec (snáší obden 1 vejce), která zahřívá po dobu 20 - 22 dní. Počet vajíček se pohybuje od 3 do 6 ks, nejčastěji 5.

   Vylíhlá mláďata krmí zpočátku pouze samice, po několika dnech začnou krmit oba rodiče. V tomto období je nutné agapornisům předkládat vaječnou míchanici, která obsahuje nezbytné živiny pro vývoj mláďat. Kroužkování mláďat se provádí kolem 10. dne života uzavřenými kroužky průměru 4,5 mm (popř. 4 mm u menších druhů).

   Mláďata opouští budku po cca 45 dnech, na noc se vracejí zpět do budky. Po několika dnech začnou sama vyhledávat potravu, v tomto období jsou ještě přikrmována samcem. Mláďata je nutné s rodiči nechat ještě cca 10 až 14 dní, než se zcela osamostatní. Samice v této době většinou snáší další vajíčka a přítomnost mláďat v budce je již nežádoucí. Někdy může být samice vůči mláďatům až agresivní. Poté, co máme jistotu, že mláďata již sama přijímají potravu, přemístíme je do samostatné klece či voliéry.

   Agapornise necháváme hnízdit maximálně 2x ročně, dalším hnízděním se nadměrně vyčerpávají!!! Po hnízdní sezóně je nutné nechat je alespoň 5 měsíců v klidu, aby nabrali síly.

   Průměrný věk agapornisů se pohybuje kolem 10 - 12 let, záleží na jejich kondici a vyčerpávání hnízděním. Ptáci chovaní samostatně v kleci jakožto společníci se samozřejmě při dobré péči dožijí vyššího věku, než chovné kusy.

   Mláďata agapornisů se dají ochočit, ideální však je mládě ručně dokrmené, které je zvyklé na péči člověka. Z takového ptáka se stane dobrý společník. Agapornisové nemají vlohy pro mluvení jako jiní papoušci, dokážou se však naučit opakovat několik slov.